Licenční podmínky většiny programů opravňují k používání programu pouze na jednom počítači. Debian Linux taková omezení nemá. Budeme rádi, pokud ho nainstalujete na další počítač ve škole či zaměstnání, zapůjčíte známým a pomůžete jim s instalací. Můžete dokonce vyrobit kopie a prodávat je, stačí dodržet určitá omezení. To všechno je možné díky tomu, že Debian je založen na volně šiřitelném softwaru.
Volně šiřitelný neznamená, že software postrádá copyright nebo že se distribuuje na CD bez poplatků. Znamená to, že licence jednotlivých programů nevyžadují poplatek za právo program kopírovat. Existují pravidla jak kopírovat programy, dočtete se o nich po nainstalování systému. Například na mnoho programů se vztahuje GNU General Public License (GPL). Tyto programy lze kopírovat pouze společně s jejich zdrojovými texty, jsou tedy přiložené i v Debian Linuxu. Pro další programy v Debianu mohou platit jiné licenční podmínky a copyright, vždy je najdete v souboru /usr/doc/název-programu/copyright.
Dále se o licenčních ujednáních a kritériích, podle nichž se rozhoduje, zda je program možné zařadit do distribuce Debianu, dozvíte ze Společenské smlouvy Debianu (český překlad).
Důležité upozornění: Na tento souhrn programů nelze uplatňovat žádné záruky. Autoři volně šiřitelného softwaru si nemohou dovolit riziko právního stíhání.
Počítač musí být vybaven některým z procesorů 386, 486, Pentium, Pentium Pro, Pentium II nebo obdobným od jiného výrobce (Cyrix, AMD, TI, IBM apod.) případně s označením "sx", "sl", "slc" apod. doplňujícím řadu (např. "386sx"). Systém nebude fungovat na procesorech řady 286 a nižší.
Debian 2.0 běží i na dalších procesorech a architekturách, tento návod k instalaci je nepostihuje. Uživatele s počítači architektury m68k jako je např. Atari odkazujeme na http://debian-m68k.nocrew.org/.
Váš počítač musí mít sběrnici ISA, EISA, PCI nebo VL. Pro VL se někdy používají označení VESA Local bus nebo VLB. Počítače s PCI (VLB) mívají rovněž konektory ISA (EISA). Linux podporuje i sběrnici Micro-Channel, kterou používají počítače IBM/PS2, ovladač pro ní ale není zařazen na instalační (záchranné) disketě Debianu. Novější video sloty AGP jsou ve skutečnosti úprava PCI normy a většina video karet AGP funguje s Xfree86. Další informace, jestli je Vaše videokarta podporovaná v Linuxu, najdete na http://www.xfree86.org.
Minimální instalaci lze provést se 4 MB paměti a 40 MB volného místa na disku. Pokud chcete nainstalovat standardní část distribuce se systémem X window System a vývojovým prostředím, budete potřebovat alespoň 300 MB, pro víceméně úplnou instalaci je třeba kolem 600 MB. Abyste nainstalovali naprosto všechny balíky, musíte mít asi 2 GB volného místa. Můžete mít disková rozhraní emulující "AT" označovaná jako MFM, RLL, IDE nebo ATA. Seznam podporovaných SCSI řadičů najdete v dokumentu Linux Hardware Compatibility HOWTO.
Pro instalaci potřebujete grafickou kartu kompatibilní s VGA pro grafický výstup. Dnes skoro každá grafická karta kompatibilní s některým ze standartů VGA, CGA, MDA nebo HGA bude správně zobrazovat alespoň v textovém režimu, nemusí však fungovat v systému X Window System. Instalace pouze s terminálem na sériovém portu zatím není možná.
V Linuxu můžete používat různá hardwarové vybavení jako myš, tiskárnu, scanner, modem, síťovou kartu, PCMCIA zařízení. Žádné z nich není nutné při instalaci. Podívejte se do dokumentu Linux Hardware Compatibility HOWTO, zda je Vaše zařízení podporováno v Linuxu.
Než začnete s instalací, vytvořte si zálohu dat, při instalaci může dojít ke ztrátě dat z pevného disku.
Mimo tohoto dokumentu budete potřebovat manuál k programu cfdisk, úvod do programu Dselect, Linux Hardware Compatibility HOWTO (tzn. seznam kompatibilních zařízení) a X11 Release note for non-US-keyboard users.
Pokud Váš Linux bude trvale připojen do sítě (myslí se ethernetové a obdobné připojení, ne PPP), zjistěte si od správce sítě tyto informace:
Jestliže je Vaše připojení k Internetu přes PPP nebo podobné vytáčené spojení, najdete dále jak nastavit PPP v Debianu.
Před instalací je třeba se rozhodnout, na který disk budete Linux instalovat. Obsah disků máte již jistě zazálohován.
Váš motherboard patrně nabízí možnost změn nastavení BIOSu. Často se menu BIOSu aktivuje stisknutím DEL během startu počítače, jindy je třeba použít SETUP disketu. Zkontrolujte v BIOSu následující nastavení.
Nastavte bootovací pořadí a: (první disketová jednotka) a potom c:. Jelikož budete při instalaci bootovat Linux z diskety, je důležité, aby BIOS umožňoval tuto volbu.
Některé systémy umí bootovat z CD-ROM, jestliže Váš počítač tuto
funkci má a instalujete z oficiální CD-ROM Debian GNU/Linux, můžete
nastavit v BIOSu zavádění systému z CD-ROM a disketovou jednotku
nebudete vůbec potřebovat. Konkrétní nastavení v BIOSu se liší systém
od systému. Pokud přímo z CD-ROM bootovat nelze, nezoufejte, k
započetí instalace jednoduše spusťte z DOSu E:\boot\boot.bat
, kde E:
zastupuje jednotku s CD-ROM. Podrobnosti najdete níže v textu.
Diskety nebudete potřebovat ani v případě instalace z FAT (DOS) disku. Další podrobnosti k této metodě.
Pokud máte v počítači nastavení obou druhů paměti, nastavte co nejvíce ve prospěch extended, kterou Linux využívá.
Znemožněte v BIOSu varování o výskytu virů. Máte-li speciální desku s antivirovou ochranou, deaktivujte ji nebo desku z počítače odstraňte. Její funkce není slučitelná s během Linuxu, který má sám lepší způsob ochrany před viry.
Váš motherboard zřejmě umožňuje volbu shadow RAM nebo nastavení typu "Video BIOS Shadow", "C800-CBFF Shadow". Deaktivujte tuto volbu. Shadow RAM zrychluje přístup do ROM pamětí na motherboardu a některých řadičích. Linux místo této optimalizace používá vlastní 32-bitový přístup a poskytuje tuto paměť programům jako běžnou paměť. Při ponechání volby shadow RAM může dojít ke konfliktu při přístupu k zařízením.
Nastavte úsporný režim na volbu APM. Nepovolte možnosti doze, standby, suspend, nap a sleep a rovněž časování pro uspání disku. Linux dokáže uvést počítač do úsporného stavu bez služeb BIOSu. Z jádra na disketách určených pro instalaci byl ovladač pro APM vyjmut, po úspěšné instalaci Debian/Linuxu si můžete z balíku kernel-source vytvořit vlastní verzi jádra operačního systému, které bude provádět APM a další funkce.
Systémy s volbou rychlosti běhu CPU nastavte na vyšší rychlost, pokud BIOS dokáže vypnout softwarové přepínání rychlosti procesoru, učiňte tak. Na určitých systémech může při zkoumání zařízení dojít ke konfliktu se softwarovým řízením taktu procesoru.
Mnoho uživatelů se pokoušelo přetaktovat chod procesoru na vyšší než určenou frekvenci (např. 90MHz na 100MHz). Správná funkce počítače pak může být závislá na teplotě a dalších faktorech a někdy hrozí i poškození systému. Autorovi tohoto dokumentu fungoval přetaktovaný systém přes rok bezchybně a pak začalo docházet k ukončení běhu kompilátoru gcc chybou unexpected signal při kompilaci jádra. Nastavení rychlosti CPU na nominální hodnotu tyto problémy odstranilo.
Kompilátor gcc často jako první poukáže na problémy s pamětí (nebo na jiné hardwarové problémy způsobující nepředvídatelnou modifikaci dat), neboť vytváří velké datové struktury, které opakovaně prochází. Chyba v uložení dat způsobí vygenerování neplatné instrukce nebo přístup na neexistující adresu. Symptomem je pak ukončení překladu chybou unexpected signal (neočekávaný signál).
Kvalitní motherboardy podporují paritní RAM a jsou schopny upozornit na jednobitovou chybu v RAM. Bohužel nedokáží chybná data opravit a obyčejně dojde k okamžitému pádu systému. Stejně je ale lepší vědět, že k takové situaci dochází, než riskovat poškození dat. Z tohoto důvodu jsou nejlepší systémy s motherboardy podporujícími paritní a pravou paritní paměť.
Pod označením paritní paměť se prodávají i tzv. virtuálně paritní moduly SIMM. Moduly SIMM s virtuální paritou se dají často rozpoznat tak, že mají navíc pouze jeden čip namísto dalšího neparitního paměťového modulu, který je menší než zbývající čipy. Paměti s virtuální paritou pracují obdobně jako neparitní paměť a nedokáží rozpoznat chybu v uložení jediného bitu narozdíl od skutečně paritních modulů SIMM na uzpůsobených motherboardech. Za virtuálně-paritní moduly SIMM nemá cenu platit víc než za neparitní, skutečně paritní moduly SIMM jsou dražší, neboť na každých 8 bitů je potřeba jeden navíc.
Mnoho vlastníků procesorů Cyrix bylo donuceno vypnout cache na dobu instalace Linuxu z důvodů chyb při čtení disket. Jestliže budete muset přistoupit ke stejnému opatření, nezapomeňte po úspěšné instalaci povolit používání cache.
Asi se nejedná o chybu procesoru a bylo by možné v Linuxu zjednat nápravu, po přechodu z 16 do 32 bitového režimu patrně přestane být platný obsah cache.
Najdete-li v BIOSu položku "15-16 MB Memory Hole", prosím, zakažte tuto funkci. Linux bude využívat celých 16 MB, pokud je máte.
Motherboard Intel Endeavor má volbu "LFB" ("Linear Frame Buffer") obsahující dvě položky "Disabled" a "1 Megabyte". Nastavte jí na "1 Megabyte". Při druhé alternativě ("Disabled") nešlo správně načíst instalační disketu a systém se zhroutil. V době přípravy tohoto dokumentu nebylo zřejmé, co je příčina, instalace byla prostě možná jen s tímto nastavením.
Pokud některé ze zařízení poskytuje "mapování paměti", mělo by se odehrávat v oblasti od 0xA0000 do 0xFFFFF (tzn. od 640 kB do 1 MB) nebo alespoň 1 MB nad celkovou pamětí Vašeho systému.
Znepokojivým trendem je rozšíření Windows modemů a tiskáren. Byly konstruovány speciálně pro používání s operačním systémem Microsoft Windows a nesou označení WinModem nebo Vyrobeno pro systémy s Windows. Obvykle tato zařízení postrádají vlastní procesor a jsou obsluhována ovladačem zaměstnávajícím hlavní procesor počítače. Díky této strategii je jejich výroba levnější, ale tato úspora se nemusí projevit v koncové ceně zařízení, které může být dokonce dražší než obdobné řešení s vloženým procesorem.
Doporučujeme vyvarovat se těchto "pro Windows vyrobených" zařízení z následujících důvodů. Za prvé jejich výrobci zpravidla neposkytují informace pro napsání ovladače pro Linux - obecně hardware i software pro tato zařízení je vlastnictvím výrobce a dokumentace není dostupná bez uzavření dohody o jejím nezveřejnění, pokud tedy vůbec dostupná je. Takový přístup k dokumentaci je neslučitelný s vytvořením volně šiřitelného ovladače, poněvadž jeho autor dává k dispozici zdrojový kód. Dalším důvodem je, že práci chybějícího vloženého procesoru musí odvádět operační systém často s real-time prioritou a na úkor běhu Vašich programů, když se věnuje obsluze těchto zařízení. Jelikož ve Windows se narozdíl od Linuxu běžně nespouští více souběžných procesů, výrobci těchto zařízení doufají, že si uživatelé nevšimnou, jakou zátěž klade jejich hardware na systém. Nicméně výkon libovolného víceúlohového operačního systému (i Windows 95 a NT) je degradován, když výrobce ošidí výkon periferií.
V tomto případě můžete pomoci pobídnout výrobce k uvolnění materiálů pro naprogramování ovladače, nejlépe je ale vyhnout se hardwaru, který není uveden jako funkční v Linux Hardware Compatibility HOWTO.
Někteří výrobci hardwaru nám neposkytují informace potřebné k napsání ovladače pro Linux, případně požadují smlouvu o uchování těchto informací v tajnosti před třetí osobou, což znemožňuje uveřejnění zdrojového kódu pro takový ovladač. Jedná se například o DSP zvukový systém na IBM laptopech (někdy v kombinaci s modemem) montovaný v současnosti do počítačů ThinkPad. Z důvodu nedostupnosti dokumentace pro něj neexistuje ovladač pro Linux. Můžete výrobce požádat o uvolnění dokumentace, pokud se na něj obrátí více lidí, uvědomí si, že uživatelé Linuxu představují početnou skupinu zákazníků. V dokumentu Linux Hardware Compatibility HOWTO najdete seznam zařízení, pro něž ovladač existuje.
Rozdělěním disku se na disku vytvoří několik vzájemně nezávislých oddílů (angl. partition). Dá se to přirovnat k bytu rozčleněnému zdmi, přidání nábytku do jedné místnosti nemá na ostatní místnosti žádný vliv.
Jestliže už na počítači máte nějaký operační systém (Windows95, WindowsNT, OS/2, DOS, FreeBSD) a chcete na stejný disk ještě umístit Linux, patrně se nevyhnete přerozdělění disku. Obecně změna partition s filesystémem znamená ztrátu dat, takže si před změnami do tabulky diskových oddílů raději disk zazálohujte. Podle analogie s bytem a zdmi, z bytu taky raději vynesete veškerý nábytek, než budete opravovat zdi. Naštěstí je zde pro některé uživatele alternativní řešení bez ztráty dat.
Jako minimum Linux potřebuje dva diskové oddíly. Při tomto scénáři je jedna partition obsazena operačním systémem, programy a uživatelskými daty. Druhý oddíl slouží jako odkládací prostor pro operační systém (swap partition). Umístěním na samostatný oddíl se docílí efektivnějšího využití této oblasti, je sice možné pro tento účel využít pouze soubor, ale nedoporučuje se to.
Jsou dva důvody, proč byste mohli chtít rozdělit linuxový filesystém do více oddílů. Prvním je bezpečnost, pokud dojde k poškození filesystému, většinou se to týká pouze jednoho oddílu, takže potom musíte nahradit ze zálohy pouze část systému. Jako minimum můžete uvážit vydělení root partition. Ta obsahuje zásadní komponenty systému. Jestliže v takovém případě dojde poškození nějakého dalšího oddílu, budete schopni nabootovat Linux a provést nápravu, může Vám to ušetřit novou instalaci systému.
Druhý důvod je obyčejně závažnější při pracovním nasazení Linuxu, ale opět záleží, k čemu systém používáte. Představte si situaci, kdy nějaký proces začne nekontrolovaně zabírat diskový prostor. Pokud jdde o proces se superuživatelskými právy, může zaplnit celý disk. Toto může narušit chod systému, poněvadž Linux potřebuje při běhu vytvářet soubory. K takové situaci může dojít z vnějších příčin, například nevyžádaný e-mail Vám lehce zaplní disk. Rozdělením disku na více oddílů se lze uchránit před mnoha problémy, v příkladu uvedeném výše při oddělení /var/spool/mail na zvláštní část disku nepřestane systém fungovat, i když bude zahlcen nevyžádanou poštou.
Další důvod se Vás týká pouze tehdy, máte-li velký IDE disk a nepoužíváte na něm LBA nebo překládací ovladač od výrobce. Potom musíte umístit kořenový oddíl do prvních 1024 cylindrů na disku (obvykle prvních 524 MB).
Jedinou nevýhodou při používání více diskových oddílů je, že je obtížné dopředu odhadnout jejich kapacitu. Jestliže vytvoříte některý oddíl příliš malý, budete muset systém instalovat znovu a nebo se budete potýkat s přesunováním souborů z oddílu, jehož velikost jste podhodnotili. V opačném případě, bude-li oddíl zbytečně velký, plýtváte diskovým prostorem, který by se dal využít jinde. Diskový prostor je dnes sice levný, ale proč vyhazovat peníze oknem.
Jak už bylo výše naznačeno, jestli máte místo na disku, měli byste si určitě vytvořit dva svazky - menší kořenový a větší, na němž bude připojen adresář /usr. Pro většinu uživatelů postačují tyto dva oddíly. Zvlášť v případě, že máte jeden malý disk, vytvořením mnoha oddílů plýtváte prostorem na disku.
Chcete-li instalovat hodně programů, které nejsou přímo součástí distribuce, může se Vám hodit samostaný oddíl pro /usr/local. Pro počítač, který zpracovává hodně pošty, má smysl vytvořit svazek pro /var/spool/mail. Někdy je dobré oddělit adresář /tmp na oddíl s kapacitou 20 - 32 MB. Na serveru s více uživateli je výhodné vymezit velkou partition pro jejich domovské adresáře /home. Obecně platí, že rozdělení disku se liší počítač od počítače a záleží, k čemu Linux používáte.
Zůstává otázka, kolik vyhradit pro virtuální paměť (swap). Názory systémových administrátorů jsou různé, jedna zkušenost je mít stejně odkládacího prostoru jako máte paměti, pro většinu uživatelů přitom nemá smysl vytvořit více jak 64 MB virtuállní paměti. Samozřejmě, že existují výjimky, budete-li řešit soustavu 10000 rovnic na počítači s 256 MB, budete potřebovat více jak gigabyte odkládacího prostoru. Pokud potřebujete hodně virtuální paměti, zkuste umístit její oddíly na různé disky.
Můj počítač má 32 MB paměti a 1,7 GB IDE disk na zařízení /dev/hda. Na /dev/hda1 je oddíl pro DOS o velikosti 500 MB (měl jsem jí vytvořit jen 200 MB, poněvadž jí skoro nepoužívám). Oddíl pro swap má 32 MB a je na /dev/hda3. Zbytek tj. asi 1,2 GB na /dev/hda2 je kořenový svazek pro Linux.
Jedna z nejčastějších situací je přidání Debianu na systém, kde už je DOS (případně Windows 3.1), Windows 95 nebo OS/2, aniž by zničila předchozí instalace. Jak už bylo vysvětleno v sekci o teorii dělení disku zmenšování velikosti diskového oddílu vede skoro jistě ke ztrátě dat, pokud se neprovedou jistá opatření. Metoda, kterou zde popíšeme, sice nezaručuje, že nepřijdete o data, ale v praxi velice dobře funguje. Rozhodně si ale vytvořte zálohu dat.
Nejprve se rozhodněte, jak disk chcete rozdělit. Postup v této sekci rozdělí jeden oddíl na dva. Jeden bude obsahovat původní operační systém a druhý bude pro Debian. Během instalace Debianu budete mít příležitost linuxový oddíl ještě rozdělit.
Postup se zakládá na přesunu dat na začátek oddílu a následné změně do záznamů o rozdělení disku tak, že nedojde ke ztrátě dat. Důležité je, abyste mezi přesunutím dat a změnou oddílů provedli co nejméně operací, snížíte tak možnost zápisu nějakého souboru do volného místa na oddílu a podaří se Vám vydělit z původního oddílu větší část.
Budete potřebovat program fips
, který najdete v
adresáři tools na serverech zrcadlících distribuci Debianu. Rozbalte
archiv a nakopírujte soubory RESTORRB.EXE
,
FIPS.EXE
a ERRORS.TXT
na systémovou disketu.
Systémová disketa se vytvoří příkazem sys a:
. Program
fips je doplněn velmi kvalitním popisem. Dokumentace Vám přijde vhod,
pokud používáte
Vytvořte si systémovou disketu a než začnete s defragmentací, přečtěte si manuál.
Další krok je přesun dat na začátek oddílu. To umí program
defrag
, který je součástí DOSu verze 6.0 a pozdějších
verzí. Dokumentace k programu fips obsahuje seznam jiných programů,
které můžete k tomuto úkonu použít. Jestliže používáte Windows95,
musíte použít jejich verzi programu defrag
, poněvadž
dosovská verze nezvládá FAT32.
Po ukončení defragmentace disku, která může na větších discích
chvíli trvat, zaveďte systém z připravené systémové diskety. Spusťte
a:\fips
a postupujte podle návodu.
Instalaci Debianu lze provést z disket, pevného disku, CD nebo síťového disku přes NFS. Pro jednotlivé části instalace lze použít různá média podle níže uvedeného popisu.
Instalační disky jsou rozděleny do tří skupin: záchranný (rescue), ovladače (driver) a základní systém (base). Na zdroj každé skupiny budete odpovídat zvlášť, můžete je tedy umístit na rozdílná média, pokud chcete. Nyní bude následovat popis nejběžnějšího postupu při instalaci, Zapamatujte si, že každou oddělenou část bootovacích disků můžete umístit na odlišné médium. Základní systém je dostupný ve dvou formátech, jednak jako obrazy disket pro přímé zapsání na disketu a dále jako tar archív pro jiné postupy při instalaci.
Zde je seznam souborů z adresáře disks-i386 se stručným popisem. Nemusíte si je nahrávat všechny, stačí vybrat jen ty, které jsou zapotřebí pro Vaší metodu instalace. Podrobné instrukce k instalaci budou uvedeny dále. Všechny vzory disket jsou distribuovány pro 1,44 MB a 1,2 MB disketové jednotky odděleně, odlišuje je přítomnost čísel 14 nebo 12 v názvu souboru.
Čtete-li tento dokument po síti WWW prohlížečem, nejspíš si můžete nahrát uvedené soubory kliknutím na jejich název, jinak jsou dostupné z adresy ftp://ftp.debian.org/debian/stable/disks-i386/current/ nebo podobného adresáře z počítače zrcadlícího distribuci Debianu. (např. ftp://sunsite.mff.cuni.cz/MIRRORS/debian/stable/disks-i386/current/ )
Toto je záchranný disk pro počítače, které nefungují s jádrem v komprimovaném formátu bzImage. Tento problém vykazují většinou laptopy, ale lze se s ním setkat i na jiných počítačích. Pokud se Vám počítač restartuje během natahování jádra systému, vyplatí se vyzkoušet tento disk.
Disk obsahuje moduly jádra nebo ovladače pro různá zařízení, která nejsou nezbytná při počátečním zavádění systému. Během instalace budete vyzváni k výběru potřebných ovladačů.
V těchto souborech je uložen základní systém, který se nakopíruje na Vaší linuxovou partition na disku během instalace. Představují minimální systém potřebný k instalaci zbytku balíků. Soubor base2_0.tgz je pro instalaci prováděnou bez disket.
Tento soubor obsahuje obraz dočasného svazku souborů, který se natáhne do paměti při bootování. Používají ho instalace z pevného disku a CD-ROM.
DOSovský program pro zápis obrazu diskety na disketu. Použijte tento program pro přímý zápis souborů na disketu namísto obyčejného kopírování.
Budete potřebovat tento zaváděcí program, pokud instalujete z dosovského disku nebo z CD.
Tento skript používá instalace z pevného disku nebo z CD.
Jádro Linuxu pro instalaci z pevného disku nebo CD.
dd if=resc1440.bin of=/dev/fd0 bs=512 conv=sync ; sync
S velkou pravděpodobností budete instalaci provádět z oficiálního CD Debianu. Po vložení CD do mechaniky a bootování z CD dojde k natažení systému, pokud to Váš BIOS zvládá. Pokud Váš počítač neumí pracovat s bootovatelnými CD, natáhněte DOS a spusťte skript boot.bat z adresáře \boot na CD. Potom přejděte k bodu, co dělat, když se zavádí systém.
Pozn.: Tento způsob instalace nedoporučujeme (s výjimkou situace, kdy nemáte na pevném disku filesystém), poněvadž diskety jsou nejméně spolehlivé médium.
Potřebujete následující obrazy disket:
Pokud disketová jednotka a: v systému, na němž instalujete Linux, je na diskety 1,44 MB, potřebujete soubor resc1440.bin, jestliže je na diskety 1,2 MB, je třeba soubor resc1200.bin,
Obdobně se podle typu mechaniky rozhodněte mezi soubory drv1440.bin a drv1200.bin.
Diskety se základním systémem se vytvoří ze souborů (verze pro 1,44 MB diskety) base14-1.bin, base14-2.bin, base14-3.bin, base14-4.bin, base14-5.bin a base14-6.bin.
pro 1,2 MB diskety: base12-1.bin, base12-2.bin, base12-3.bin, base12-4.bin, base12-5.bin, base12-6.bin a base12-7.bin.
Čtete-li tento dokument po síti WWW prohlížečem, nejspíš si můžete nahrát uvedené soubory kliknutím na jejich název, jinak jsou dostupné z adresy ftp://ftp.debian.org/debian/stable/disks-i386/current/ nebo podobného adresáře z počítače zrcadlícího distribuci Debianu. Všechny soubory jsou obrazy disket, což znamená, že každý soubor je úplný obsah diskety v hrubém tvaru. Pro přímé zapsání obrazu na disketu se používá speciální program.
Připravte si diskety, budete jich potřebovat maximálně deset. Označte je "Záchranná", "Ovladače zařízení", "Bootovací", "Základní systém 1", "Základní systém 2", atd.
Nic nezapisujte na disketu označenou Bootovací, na ní během se instalace vytvoří zaváděcí disk pro Váš systém.
Ze stejného adresáře, kde jsou soubory pro instalační diskety, si nakopírujte rawrite2.exe spolu s popisem programu rawrite2.txt.
Zapsání souboru na disketu se provede příkazem
rawrite2 -f soubor -d jednotka
kde soubor je jeden z obrazů disket a jednotka je a: případně b:.
Některé systémy se snaží automaticky připojit disketu, jakmile ji založíte do mechaniky. Budete asi nuceni tuto funkci vypnout, aby bylo možné zapsat disketu přímo (raw mode). Zeptejte se systémového administrátora.
Pro zápis souborů na diskety použijte příkaz
dd if=soubor of=/dev/fd0 bs=512 conv=sync ; sync
kde soubor je jeden z obrazů disket. /dev/fd0 je běžný název zařízení disketové jednotky, na Vaší pracovní stanici se floppy mechanika může jmenovat jinak. Disketu vyjměte až po zhasnutí kontrolky na mechanice, příkaz dd Vám může vrátit příkazový řádek, ještě než systém dokončí zápis souboru. Na některých systémech lze vyjmout disketu z mechaniky pouze softwarově.
Problémem číslo jedna při první instalaci Debianu bývá nespolehlivost čtení z disket.
Největší problémy jsou se záchrannou disketou, poněvadž tuto disketu čte před natažením Linuxu BIOS. BIOS nedokáže číst disketu tak spolehlivě jako linuxový ovladač a čtení se může zastavit bez vypsání chybového hlášení, pokud dojde k chybnému načtení dat. Také může dojít k chybnému čteni z disket ovladačů a základního systému, to se většinou projeví množstvím hlášení o chybách I/O.
Pokud Vám instalace vázne při čtení určité diskety, vyzkoušejte její obsah znovu nahrát a zapsat na jinou disketu. Obyčejné reformátování diskety nestačí, i když formátování a nové zapsání proběhne bez chyb. Někdy se vyplatí disketu vytvořit na jiném počítači.
Jeden z uživatelů napsal, že se mu podařilo vytvořit bezchybnou bootovací disketu až na třetí takový pokus.
Podle dalších uživatelů může systém úspěšně naběhnout až na několikátý pokus při čtení ze stejné diskety. Příčinou jsou nespolehlivé ovladače diskety v BIOSu.
Vložte záchrannou disketu do mechaniky a: a restartujte počítač stiskem reset, trojhmatem Control-Alt-Del nebo vypnutím a zapnutím počítače. Měla by se rozsvítit kontrolka přístupu k disketě a na obrazovce se objevit zpráva o záchranné disketě zakončená výzvou boot:. Disketa má označení záchranná, poněvadž jí můžete použít k nabootování systému a provedení oprav, jestliže by někdy Váš systém nešlo přímo nabootovat. Měli byste si tedy tuto disketu schovat, i když zdárně ukončíte instalaci. Po stisku F3 se dozvíte víc, jak v takovém případě postupovat.
Při alternativním bootování systému, postupujte podle instrukcí a počkejte, až se objeví výzva boot:.
Poté, co se objeví boot:, lze pomocí kláves F1 až F10 vyvolat nápovědu nebo můžete nabootovat systém. Na počítači s méně jak 6 MB paměti musíte pokračovat instalací z disket (postupy při instalaci se objeví po stisku F3) a po výzvě pro vložení root disku použít disketu pro systémy s malou pamětí (low-memory root disk). Tato disketa nesmí být chráněna proti zápisu. Při instalaci z jednotky o kapacitě 1,2 MB zvolte bootovací postup s ramdiskem a budete potřebovat root disketu. Jestliže se při bootování systému nepovede automaticky zpřístupnit nějaké zařízení, pod klávesami F4 a F5 je nápověda parametrů, kterými lze detekci zařízení upřesnit. Doplňující parametry se zadávají za volbu postupu bootování oddělené mezerou. Pokud pouze zmáčknete Enter, odpovídá to bootovací metodě linux bez dalších doplňujících parametrů.
Při prvním bootování zmáčkněte pouze Enter, systém nejspíš správně naběhne sám. Pokud se vyskytnou problémy, restartujte počítač a najděte parametry, kterými dáte Linuxu vědět o zařízeních, která v počítači jsou.
Po stisknutí Enter se má objevit hlášení Loading... následované Uncompressing Linux... a stránkou těžko srozumitelných informací o hardwaru Vašeho počítače. Většina hlášení typu can't find something (nemohu najít ..), something not present (.. není přítomen), can't initialize something (nemohu inicializovat ..) nebo i this driver release depends on something (tato verze ovladače závisí na ..) je neškodných. Objevují se, poněvadž bootovací disk je připraven na přítomnost mnoha různých zařízení. Samozřejmě nikdo nemá počítač vybaven všemi těmito zařízeními, takže operační systém vydává chybová hlášení o hardwaru, který nevlastníte. Systém se rovněž může při bootování pozdržet čekáním na odezvu od zařízení, které v počítači fyzicky není. Pokud z tohoto důvodu trvá natažení systému příliš dlouho, vytvořte si po instalaci vlastní jádro systému pouze s ovladači zařízení, která v počítači máte.
Pokud budete instalovat jiným bootovacím postupem (tj. ramdisk nebo floppy), budete vyzváni k založení root diskety, až vložíte disketu do první mechaniky, zmáčkněte Enter. (volba floppy1 čte root disketu z druhé disketové mechaniky.)
Na počítači s méně jak 6 MB paměti se objeví informace o malé paměti a menu se čtyřmi položkami. Znamená to, ze systém vydetekoval nedostatečnou paměť pro standardní instalaci a je třeba postupovat jiným způsobem. Projděte menu v tomto pořadí:
Dále připravte oddíl pro svazek souborů MINIX (typ 81). Na ní se na počátku instalace umístí kořenový svazek souborů. Její velikost by měla být alespoň 2 MB. Tuto část disku můžete po nainstalování systému smazat. Nyní vytvořte na disku oddíl pro svazek souborů ext2, na kterou budete Debian instalovat.
Po naběhnutí systému zvolte barevný režim pro zobrazování oken. Na monochromatickém monitoru pokračujte stiskem Enter. Jinak šipkou vyberte položku Color pro barevné zobrazování a stiskněte Enter. Zobrazování by mělo být v barvách. Kurzorem přejděte na položku Next Klávesou Enter pokračujte v instalaci.
Možná uvidíte hlášení The installation program is determining the current state of your system (Instalační program zjišťuje stav systému). Může zmizet rychleji než ho stihnete přečíst. Bude se objevovat mezi jednotlivými kroky v menu, tato kontrola umožňuje pokračovat v započaté instalaci, pokud by se Vám v jejím průběhu podařilo zablokovat systém. Pokud spustíte instalaci znovu, budete muset pouze projít volby barevné/černobílé zobrazování, klávesnice, aktivace odkládacího (swap) oddílu a připojení dříve inicializovaných disků, všechna ostatní nastavení zůstanou uchována.
V průběhu instalace budete procházet hlavním menu. Volby v horní části se budou aktualizovat a ukazovat, jak pokračujete s instalací. Phil Hughes napsal v časopisu Linux Journal, ze instalaci Debianu by zvládlo kuře. Myslel klováním do klávesy Enter. První položka v menu je totiž vždy další krok, který máte provést, podle detekovaného stavu systému. Mělo by se objevit Next (Pokračovat) a tím je teď Nastavení klávesnice.
Ujistěte se, že je zvýrazněné Next a klávesou Enter přejděte do Configuring the keyboard (nastavení klávesnice). Vyberte klávesnici odpovídající Vašemu národnímu prostředí nebo blízkou, pokud požadované rozložení klávesnice v menu není. Po instalaci systému si můžete vybrat ze širšího spektra klávesnic. Přesuňte šipkami zvýraznění na Vaší volbu klávesnice a zmáčkněte Enter. Šipky jsou ve všech klávesnicích na stejném místě.
Zkušený uživatele Unixu nebo Linuxu může současným stiskem LeftAlt-F2 přepnout do další virtuální konzole, ve které běží interpret příkazů na bázi Bourne shellu ash. LeftAlt je klávesa Alt nalevo od mezerníku, F2 funkční klávesa v horní řadě. V tomto okamžiku máte systém běžící z RAM disku a k dispozici je omezená sada unixových programů. Jejich výpis získáte příkazem ls /bin /sbin /usr/bin /usr/sbin. Interpret příkazů a tyto programy jsou zde pro případ, že dojde k problémům při instalaci z menu. Postupujte podle menu, zejména u aktivace swap partition, poněvadž instalační program nezjistí, že jste tento krok provedli ze shellu. LeftAlt-F1 Vás vrátí do menu. Linux poskytuje až 64 virtuálních konzolí, ze záchranné diskety je jich k dispozici pouze několik.
Říkali jsme Vám, abyste si zazálohovali data na discích? Teď dojde na první krok, při němž si můžete nechtěně smazat data, máte poslední šanci zazálohovat starý systém. Pokud jste neprovedli kompletní zálohu, vyjměte disketu z mechaniky, resetujte systém a spusťte zálohování.
Nemáte-li zatím rozdělený disk s oblastmi Linux native a Linux swap, Next Vás přivede do menu Partition a Hard Disk (rozdělení hard disku). V tomto menu uvidíte seznam disků, které máte k dispozici, a programem cfdisk lze na disku vytvářet a mazat partition. Popis programu cfdisk doprovází tento dokument a měli byste si ho nyní přečíst. Rovněž se vraťte do sekce o rozdělování disku. Na disku musíte vytvořit alespoň jednu "Linux" (typ 83) a jednu "Linux Swap" (typ 82) partition.
Swap partition se využívá jako virtuální paměť, její velikost by měla být od 16 do 128 MB a je odvislá od toho, kolik máte místa na disku a jaké jsou paměťové nároky programů, které hodláte v Linuxu spouštět. Swap partition se tradičně vyměřuje dvakrát větší než je fyzická paměť v počítači, po překročení 32 MB RAM se poměr snižuje na 1.5 násobek. Linux nevyužije z jedné swap partition více jak 128 MB, takže není důvod, proč překračovat tuto hranici. Nicméně můžete vytvořit několik swapovacích oblastí a doplnit je po instalaci do /etc/fstab, chcete-li více jak 128 MB swapového prostoru. Doporučujeme vytvoření swapovací partition, ale jestli máte víc jak 16 MB a budete trvat na svém, instalace je možná i bez ní. Potom zvolte Do Without a Swap Partition (vynechat swap partition).
Na část disku "Linux" se budou uchovávat všechny Vaše soubory a její velikost může být od 40 MB do celkové velikosti disku bez swap partition. Jestli se už v Unixu (Linuxu) vyznáte, můžete chtít rozdělit disk na více části, např. samostatné partition pro adresáře /var a /usr
Tato položka bude Next po rozdělení disku. Vaše možnosti jsou inicializovat a aktivovat novou swap partition, aktivace dříve inicializované swap partition případně pokračovat bez swapu. Vždy je možné znovu inicializovat swap partition, takže zvolte Initialize and Activate the Swap Disk Partition pokud si nejste jisti, jak pokračovat. Následuje volba otestování swap oddílu na výskyt nečitelných bloků na disku. Je jí užitečné provést, pokud máte MFM, RLL nebo starší SCSI disk a nemůže ničemu uškodit. Správně fungující IDE disky tuto kontrolu nepotřebují, vyloučí z používání špatné bloky vlastním mechanismem.
Swap partition zprostředkovává virtuální paměť, doplňuje v systému fyzickou paměť. Používá se i při instalaci, proto jí inicializujeme jako první.
Další menu po Next bude Initialize a Linux Disk Partition. Pokud tomu tak není, nedokončili jste rozdělení disku nebo jste vynechali něco v přípravě swap partition.
Můžete inicializovat partition pro Linux nebo připojit dříve inicializovaný filesystém.
Tyto instalační diskety nelze použít k aktualizaci distribuce, aniž by došlo k vymazání starých souborů z disku. V Debianu se postupuje odlišně, když přecházíte na nainstalovaném systému k novější verzi Debianu. Pokud pro instalaci chcete použít část disku, která není prázdná, měli byste jí inicializovat, tím také smažete její dřívější obsah. Musíte inicializovat i všechny části disku, které jste vytvořili během dělení disku. Asi jediným důvodem pro volbu mount a partition without initializing it (připojte oddíl bez inicializace) může být pokračovat v nedokončené instalaci ze stejné sady instalačních disket.
Zvolením položky Next připravíte a připojíte partition na / filesystém. První partition, kterou připojíte nebo inicializujete, bude přístupná jako / - říká se jí root (hlavní, kořenová). Bude Vám nabídnuto provést otestování disku na výskyt špatných bloků jako tomu bylo u swap partition. Platí, co bylo na toto téma řečeno v sekci swap, na velkém disku kontrola zabere 10 minut i více.
Po připojení partition /, položka Next bude Install the Operating System Kernel and the Device Drivers (Instalace jádra systému a ovladačů pro zařízení), pokud už nemáte něco z instalace hotovo. Předtím můžete pomocí šipek připravit nebo připojit další části disku, jestliže existují. Na tomto místě inicializujte a připojte partition pro /var, /usr a další filesystémy, které jste dříve vytvořili.
K tomuto menu přejdete volbou Next po připojení disku na /, pokud už nemáte něco z instalace na / hotovo. Zvolíte si z nabídky, odkud se má jádro načíst.
Jestliže budete instalovat z diskety, instalační program bude požadovat disketu s ovladači zařízení a přenese je na disk.
Vyhledejte v nabídce Configure Device Drivers zařízeni, která máte v počítači. Nastavte jejich používání a systém bude tyto moduly vždy při bootování automaticky nahrávat. Pro instalaci základního systému ze sítě přes NFS musíte nahrát a nastavit modul ovladače síťové karty.
Jedna z položek menu se týká PCMCIA karet, nemusíte je nastavovat. Až budete mít systém nainstalován, použijte pro ně balík pcmcia-cs, dokáže automaticky detekovat PCMCIA karty a po nalezení je i nastaví. Poradí si i s přidáním a odebráním karty za běhu systému.
Konfigurace se provádí i na systémech bez sítě, v takovém případě stačí vyplnit jméno počítače a záporně odpovědět na otázku, zda je připojen k síti.
Na síťovém systému vyplňte následující položky, pokud si s něčím nebudete vědět rady, poraďte se se síťovým administrátorem.
Pozn.: Konfiguraci sítě neprovádějte, pokud pro první připojení počítače k síti chcete použít PPP.
Pár technických poznámek: program předpokládá, že adresa Vaší sítě je bitovým součinem IP adresy počítače a síťové masky. Pokusí se odhadnout vysílací (broadcast) adresu jako bitový součet IP adresy systému a bitového doplňku síťové masky. Odhadne, že gateway zprostředkovává i DNS. Pokud nějaký údaj nebudete znát, ponechte u něj přednastavenou hodnotu. Konfiguraci můžete na nainstalovaném systému upravit editací souboru /etc/init.d/network. (V Debianu jsou startovací skripty v adresáři /etc/init.d/.
Zvolte Install the Base System (Instalovat základní systém). Vyberte si z menu jednotku, ze které se mají načíst diskety se základním systémem. Při instalaci z disket Vás program vyzve k vložení disket 1 až 6. Při chybě čtení z diskety budete muset vytvořit náhradní disketu a znovu začít instalaci základního systému. Po úspěšném načtení všech disket, systém nainstaluje soubory, které z nich načetl, na pomalém počítači to bude trvat asi 10 minut.
Nyní máte na disku všechny soubory základního systému, zbývá provést pár nastavení, vyberte z menu položku Configure the Base System.
Program se Vás vyzve k zadání časového pásma, podle nabídky napište buď přímo název zóny nebo zeměpisnou oblast, potom se dostanete do dalšího menu, kde již zapíšete vlastní časové pásmo.
Potom odpovězte, jak se mají nastavit hardwarové hodiny počítače - máte dvě možnosti, nastavit místní čas nebo čas na poledníku v Greenwich (GMT). Pro systém, kde běží pouze Linux nebo jiný Unix, vyberte GMT, pokud máte nainstalované i Windows nebo DOS, vyberte místní čas (local). Unix a Linux udržují na systémových hodinách čas podle GMT a softwarově se převádí na čas v místním časovém pásmu. Tak lze následovat přechody na zimní a letní čas, přestupné roky a dokonce uživatelé připojení k Vašemu systému z jiného časového zóny si mohou nastavit své časové pásmo. Budete-li mít čas nastaven na GMT, systém bude sám ve správné dny měnit čas z letního na zimní a naopak.
Jestliže se rozhodnete, aby se systém bootoval přímo z pevného disku, program Vás požádá o instalaci bootovacího záznamu (Master boot record - MBR). Nepoužíváte-li boot manažer (patrně nepoužíváte, jestli nevíte, oč se jedná), odpovězte yes. Bude následovat otázka, zda se má Linux automaticky nabootovat z pevného disku, jakmile počítač zapnete, tím se nastaví partition obsahující Linux na aktivní a bude se z ní načítat operační systém. Odpovíte-li záporně, můžete nastavit aktivní partition v DOSu programem fdisk nebo z Linuxu programy fdisk nebo activate.
Pokud jste nenainstalovali Linux na první disk, určitě si připravte bootovací disketu. Bootovací ROM většiny systémů totiž zvládá zavést operační systém pouze z prvního disku, ne z dalších. Toto omezení můžete obejít, jakmile budete mít funkční systém. Přečtěte si instrukce v adresáři /usr/doc/lilo.
Připravte si zaváděcí disketu, i když hodláte bootovat systém z pevného disku. Vyvarujete se tak možným problémům, kdyby nešlo kvůli chybě při instalaci natáhnout systém přímo z disku. Bootovací disketa bude fungovat skoro jistě. Přejděte do menu Make a Boot Floppy a vložte do mechaniky podle pokynů prázdnou disketu. Přesvědčte se, že není chráněná proti zápisu, neboť instalační program ji zformátuje a zapíše. Označte si, že se jedná o Vaši zaváděcí disketu a nastavte na ní ochranu proti zápisu.
Teď přichází chvíle "zahoření" systému, co bude následovat, když systém poprvé spustíte. Vyjměte disketu z mechaniky a zvolte Reboot the System. Jestliže Linux nenaběhne z disku, zkuste to ze zaváděcí diskety. Při zavádění systému by se měly objevit stejné zprávy jako při bootu z instalační diskety plus některá nová hlášení.
Účet root je účtem superuživatele, na který se nevztahují bezpečnostní opatření. Měli byste ho používat pouze, když provádíte správu systému, a jen na dobu nezbytně nutnou. Nepoužívejte účet root jako Váš osobní účet. Budete vyzváni k vytvoření osobního účtu a ten byste měli používat k vyřizování pošty a veškerou práci v Linuxu. Pracujete-li jako superuživatel, může Vám být například podstrčen program nazývaný trojský kůň, který zneužije práv, jež jako root máte, a naruší bezpečnost Vašeho systému. Kvalitní knihy o administraci unixového operačního systému Vám jistě podrobněji osvětlí problematiku, jestliže v Unixu začínáte, uvažte četbu na toto téma. Dobrou zprávou pro Vás je, že Linux je patrně bezpečnější než jiné operační systémy, které můžete na PC provozovat. DOS a Windows dávají všem programům neomezená práva, proto jsou také zamořeny viry.
Uživatelská hesla by měla být sestavena ze 6 až 8 písmen, obsahovat malá a velká písmena i další znaky (např. % ; ,).
Až vytvoříte obě konta, octnete se v programu dselect. Přečtěte si nejprve Úvod do programu dselect. Dselect Vám umožní označit k instalaci programy z distribuce. Máte-li balíky Debianu na disku nebo CD-ROM, případně jste na Internetu, můžete hned dselect použít. Jinak dselect opusťte a spustíte ho znovu později, až budete mít balíky nakopírované na Vašem systému. Musíte být přihlášeni jako root, pokud chcete pomocí dselectu přidávat nebo ubírat programy.
Po ukončení programu dselect se setkáte s výzvou k zalogování. Přihlašte se na svůj osobní účet. Systém je připraven k používání.
Pozn.: Instalujete-li z CD-ROM nebo máte-li přímé připojení k síti, můžete tento oddíl bez obav přeskočit.
Základní systém obsahuje balík pro ppp. Umožní Vám připojení k
zprostředkovateli Internetu protokolem ppp. Na zaváděcích discích se
nachází program pppconfig
, který Vám pomůže ppp nastavit.
Pokud by se Vám s jeho pomocí nepodařilo ppp nastavit, níže najdete
podrobnější pokyny pro nastavení připojení ppp.
Pro nastavení PPP potřebujete znát základy prohlížení a editace souborů v Linuxu. K zobrazení obsahu souboru používejte program more nebo zmore pro komprimované soubory s koncovkou .gz. Například soubor README.debian.gz si můžete prohlédnout příkazem tt/zmore README.debian.gz/. Lepší stránkovací prohlížeč souborů se jmenuje less, ale ten není v základním systému. Doinstalujte si balík s programem less, jak jen to bude možné. Jediný editor v základním systému se jmenuje ae. Má jednoduché ovládání, ale nezvládá mnoho funkcí. Můžete si vybrat z větší nabídky editorů, až spustíte program dselect.
V souboru /etc/ppp/peers/provider nahraďte '/dev/modem' řetězcem '/dev/ttyS#', kde # značí číslo COM portu. V Linuxu se porty označují čísly od 0, takže COM1 odpovídá /dev/ttyS0. Dále upravte soubor /etc/chatscripts/provider, kam vložíte telefonní číslo ke zprostředkovateli Internetu, uživatelské jméno a heslo. Ponechejte '\q' v úvodu hesla, zabraňuje zapisování hesla do souborů se záznamem spojení.
Mnozí zprostředkovatelé používají PAP nebo CHAP místo ověření uživatele v textovém režimu. Další používají oba druhy. Jestliže Váš poskytovatel požaduje PAP nebo CHAP, musíte postupovat jiným způsobem. Změňte na komentář vše za vytáčecí sekvencí (začíná ATDT) v /etc/chatscript/provider. Upravte /etc/ppp/peers/provider podle návodu uvedeného výš a připojte "user jmeno" (bez uvozovek), kde jméno je uživatelské jméno u zprostředkovatele připojení. Dále editujte soubor /etc/pap-secrets nebo /etc/chap-secrets a doplňte do nich heslo.
Musíte ještě do souboru /etc/resolv.conf doplnit IP adresu DNS serveru Vašeho zprostředkovatele. Řádky souboru /etc/resolv.conf jsou v následujícím tvaru
nameserver xxx.xxx.xxx.xxx
s pismeny x značícími čísla v IP adrese.
Pokud Váš poskytovatel používá standardní přihlašovací proceduru, mělo by být vše připraveno k připojení. PPP spojení spustíte příkazem pon a jeho průběh se sleduje pomocí plog. Odpojení se provede pomocí poff.
Záchranná disketa je vytvořena na filesystému MS-DOsu a měla by být čitelná pod DOSem, Windows a systémy schopnými připojit dosovský filesystém. Jádro Linuxu se nachází v souboru "linux". Soubor root.bin je programem gzip komprimovaný obraz 1,44 MBytového Minix filesystému, nahrává se do RAMDISKu a slouží jako kořenový svazek souborů.
Pokud potřebujete na záchranné disketě jiné jádro, musíte vytvořit jádro Linuxu podporující:
Instalační diskety mají 512 bytovou hlavičku, za kterou je archív tar komprimovaný pomocí programu gzip. Když odstraníte hlavičky a spojíte zbylé části dohromady, vznikne komprimovaný tar archiv obsahující základní systém, který se instaluje na pevný disk. Jakmile je archiv nainstalován, musíte projít v menu Konfiguraci základního systému a další menu pro nastavení sítě, jádra operačního systému a modulů, aby byl systém použitelný.
Copyright 1996 Bruce Perens; 1996, 1997 Sven Rudolph, 1998 Igor Grobman. This document may be distributed under the terms of the GNU General Public License.
Translation Copyright 1998 Jiří Mašík. Tento dokument smí být šířen za podmínek uvedených v GNU General Public License.
Výslovně neuvedené ochranné známky jsou majetkem jejich vlastníků. 386, 386sx, 486, Pentium, Pentium Pro a Pentium II jsou majetkem společnosti Intel. Windows a WinModem jsou obchodní známky společnosti Microsoft. ThinkPad a PS/2 jsou majetkem společnosti IBM.